Dovolte mi, abych Vás seznámil s mou vizí umělecké platformy, která by si vzala za cíl pomáhat umělcům, snažícím se o dosažení maximálního mistrovství ve svém oboru.

Za dobu svého uměleckého působení jsem prošel vývojem, který mi umožnil poznat mnoho pěveckých škol a stylů, mnohdy hodně odlišných, získat mnoho zkušeností, a to jak v českých divadlech, tak i ve světových operních domech nejvyšší úrovně. Jelikož veškeré mé úsilí směřovalo k vybroušení pěvecké techniky italského “belcanta” - zejména stylu Benjamina Gigliho a dalších meziválečných italských pěvců - zavedly mě mé kroky až k italské pěvkyni a pedagožce jménem Astrea Amaduzzi, jež se odkazem belcanta dlouhodobě zabývá. Tato pěvecká metoda se bohužel i v samoté Itálii vytrácí a v Čechách už téměř úplně zmizela (a to i přesto, že naše nejslavnější pěvkyně Emma

Destinnová je důkazem, že byla v českém teritoriu rožšířena).

Poválečný vývoj nastavil poněkud jiná měřítka vkusu a belcanto bylo zcela vytlačeno ve prospěch takzvané “české školy”. Až po revoluci, a to zejména v souvislosti s příchodem internetu a možnostmi daleko lepšího přístupu k nahrávkám nejrůznějších pěvců a stylů se atmosféra uvolnila, nicméně proces návratu belcanta do Čech je teprve v počátcích a to mě vedlo k vytvoření instituce, která by se k tomuto odkazu hlásila.

Proto bych chtěl tuto tradici pěstovat v úzké spolupráci s již zmiňovanou Astreou Amaduzzi a jejím spolupracovníkem - klavíristou a hudebním vědcem, autorem mnoha knih o italské interpretaci - Mattia Pellim, jejichž prvním projektem budou letní mistrovské kurzy v Českém Krumlově.

Národní divadlo v Praze se zavázalo k podpoře Pražského hudebního institutu poskytnutím prostorů k výuce a pronájmem Stavovského divadla jednou ročně k prezentaci frekventantů, kteří jsou často předními sólisty Národního divadla (P. Berger, I. Jiříková, E. Pavlů, T. Mátlová, A. Kalivodová, E. Gattringerová). Výuka by probíhala formou intenzivního pětidenního studia každý měsíc.